Česko za hranicemi

Čím být jen v příštím životě? Pomyslel jsem si nedávno, když jsme během dovolené projížděli kouskem jihu Evropy. Není to tak daleko a přeci ano. Stejní lidé mající jiné tváře, více úsměvu a méně zbytečných řečí. Nemám v plánu zde zase někoho či něco kárat. Není to moje radost, spíše se občas zamyslím, když vidím, že to jde i jinak. Lépe.
Nejsem velký odpůrce českého životního standartu, bylo by pokrytecké jím zametat a stejně být jedním z jeho otroků, ale něco bychom se naučit přeci jen mohli.

Čím tedy v příštím životě? Jihoevropanem.

Slunko umí divy. Zjistil jsem to sám, když jsem žil v Irsku. Ostrov >sto odstínů zelené< jsme přejmenovali na >sto odstínů šedé<. Nekonečný déšť byl někdy devastující. Představte si pak irské rozzářené tváře, když bylo přes dva týdny jasno. Azur. Všichni s úsměvem, jako na drogách opojení. Ale to jen na odbočku.

Není pak divu, že středomoří je toliko plné pohody, totiž pohoda je stav mysli. Pohoda je – řekl bych – vyvolána především kolem přítomným nespěcháním, tedy opakem toho, co máme my Češi až zbytečně zfetišizované.

Francouzská kávová bomba jako odměna za dřinu na pláži, někde za Nice

Tisíce aut projíždějí městem, přes dvojitou čáru přejíždí skútr, který předjíždí jiný a dalších několik ze všech stran během jediné sekundy. První dojem je pocit, že naprostý kolaps je na spadnutí, během vteřiny musí zaručeně přijít hromadná havárie. Nemusí. Nepřijde. Všichni tepou jako mravenci napojeni na centrální nevr. Uvědomíte si to tím, že nikdo na nikoho netroubí. Všichni jedou, byť někdy zdá se, že situace je zoufalá. Všichni ví, že jsou na tom stejně, totiž uvězněni v krabici plné deformačních zón, kterou jako sarančata obletují motorky. Auta a moto všude, stylem, že naše >>městská<< by zešedivěla, byť by na pokutácha za den otočila roční jinak roční příjem. A oněm mužům na báječných nelétajcích strojích: nemám auta zrovna v oblibě, přestože některá jsou designově krásná, chápu jejich účel čistě uživatelsky. Automobil na venkově naprosto nepostradatelný, stává se v centru Brna /či kdekoli u nás/ nepříjemnou přítěží. Vedle toho na jihu bych si klidně nějaké malé popojízdítko zakoupil, neboť kultivovanost řidičů Vám nenadělá žaludeční vředy a šediny. Objevovat krásy Provence a kdekoli si zaparkovat na gratis parkoviště a navštívit v klidu místní záchodky přímo na návsí, samosebou též gratis! Kéž by se i ty naše poučily! To je, přátelé, znak opravdové kulturnosti!

Inter rail aneb lepší kilometrická banka

Něco málo ze zápisků cestovních během kurzovní Evropou:

******
Ostrava – Warszawa
******

Tak mám čas. Konečně něco napsat. Jedeme EuroVíkend. S Dráčkem. Počátek v Ostravě, zakoupili jsme tikety způsobem, že ještě hodnu před tím jsem si nebyl jist, zda jej vůbec zakoupíme. Naštěstí se tak stalo. Honzík mně přemluvil, byl jsem lehce za zoufalce a říkal jsem si, že jedu kamkoli, třeba zpáteční lístek do Varšavy jsem měl za výhru. Nestalo se tak. Interrail zvítězil, byl k tomu aj předurčen. Snad jen nabídka toliko možností kam se vydat je lehce zavádějící. Tedy zvolili jsme za nejzazší bod belgické Bruggy a snažíme se přiblížit. Tedy Ova (Ostrava). Odjezd v koliko? Šest hodin IC nach Varšava. Dojezd na místo kolem jedenácté. Cestou jsme předvedli celkem slušnou reklamu na zdravý životní styl, ostravskému nádru za stánek s racio výživou patří právem uznání a pocit z příjemného překvapení.

Plochá polská krajina plná sluncem zalité zeleně, bažiny a mokřiny kolem. Občas stojící osamělý posez z jinak kolem bujné vegetaci. Představoval jsem si projíždějíce v bezpečí celkem nedávné peklo válečné v toliko rozlehlých polích. Katowice. Warszawa Glowna před jedenáctou. Betonový bunkr, jinak nelze stanici nazvat. Kombinace vskutku dech beroucí: betonové obří pontony ponořené pod vrstvu mramoru. Či alespoň jejich imitace? Divný noční vjem z dění kolem. Přepážka pro vlaky vyšší kvality uzavřená. Na informacích nevědí nic o nočním vlaku do Berlína, alespoň nebyli tak nepříjemní jako paní na mezinárodní kase.

Ale pravdě se podívejme do očí: připadal jsem si jako v Praze či jiném městě post-východním; ovšem v Česku v tom ale umím chodit, že? Konfrontován s realitou, kdy postarší a lehce xenofobní paní (tuto smutnou představu si nenechám vyvrátit) nevěřícně komunikuje s cizinci přes přepážku? Či ještě lépe: naši oblíbení řidiči autobusů na lince Praha – Český Krumlov? Prostě služby, kdy nejste se schopni vzdělat alespoň v základních slovíčkách a několika slovesech?

Ale abychom jen nekritizovali, že? Varšavská čekačka na noční spoj do Berlína. Vlak měl zpoždění asi čtyřiceti minut, ovšem to nadšení, když se přiřítí snad sovětský schlafen vlak, otevírají se dveře a z nich vystupují dva démoni. Oba evidentně od vlaku. Borec ve flip-flopech a kraťasích a vážený pán v uniformě drah, která dle výložek spíše navádí k námořnictvu. Pocit předem požitého alkoholu je samozřejmostí. >>Berlín, Berlín?<< táže se mladší z nich a děkuje nás na palubu. Kdyby jsem se byli bývali třeba nepochopili, tak chyba lávky. Vlak se mezitím rozjel. Za malý doplateček formou kombinace zlotých a eur již za nedlouho uleháme na dvě ze třech postelí, které připomínají kombinaci Puppu někde na Krymu kříženého s ponorkou. Nabíjení všech elektrospotřebičů a dvanácti směnka v Kulovém blesku na obrazovce laptopu. Dobrou.

*******
ICE pocity
********

Tak jsem se konečně dočkal. Cestování vlakem, po dlouhých krajích kolem, pohledy z oken kamsi zasluněně, zahleděně…. ICE přes celé Německo, přesněji Brusel – Frankfurt a pak Frankfurt – Mnichov. Krajina postupem času podobná té naší. Od Nizozemí, kde bylo překrásně, spíše však přímořsky se mění krajina jako mix v již tak dost zmixovanéné Belgii, průjezd pohodlným ICExpresem s přestoupením na druhý konec perónu téměř za pomoci asistenční služby.:)
Nyní již v krajině (hádám) Bavorské, cítím se doma. Pohled z okna při dvou set kilometrové rychlosti stírá i rozdíly v písmenech nápisů, které míjíme jako ohnivý šíp. Půda, zástavba a především hojnost lesů odkazují na podobnost s krajinou českou či moravskou.
Zásadní rozdíl je ve vlaku. Ve vlaku jako takovém především. Netřeba komentovat německou preciznost, která se odrazila v InterCity Expresu. Pohodlné sedačky obřích rozměrů s polštářky, dvě řady po obou stranách a zásadní nepřítomnost obtěžujících reklam před sebou na každé opěrce (srovnej s dojmy z Pendolina, ach au). Celoskleněné dveře mezi jednotlivými vagony na fotobuňku a do dřeva laděné jejich obložení či skleněný infopanel? Vlak vypadá lépe než mé všechny priváty dohromady. K tomu nepřehnaně drahý BistroBoard, elektřina pro dobití přenosné elektroniky i sebe a pro klienty nejmenovaného mobilního operátora wi-fi standart na palubě.

*****
Mnichov
*****

Večerní dojezd do Mnichova, nepříjemné až vlezlé počasí, takové to sychravo v létě, nic extra. Nádraží opět jako menší letová odbavovací hala, to ovšem nezmiňuji Berlínský hauptbahnnof, to bylo jiné. Kombinace haly s knihovnou snad. Tedy město celkem vylidněné, proč asi? Je sobota, a tak se všichni oddávají radostem v centru. Blížíme se pěší zónou k radnici, Honzík stále prohlíží výlohy v naději nalezení nějakých atraktivních bot za atraktivní cenu. Nic. Obíháme nejniternější centrum včetně opery několikráte. Nová radnice působí vskutku majestátně. Místní při práci na místní (jistě nejedné) chloubě rozhodně nešetřili. Bohaté zdobení štukem, chrliče, úchvatná výška, vše odkazuje na gotické dílo. Kolem nákupní bulváry, kde za cenu jednoho oběda můžete pořídit tak asi jeden lesklý knoflíček k pantoflíčku. státní opera, všichni jedou večerní dizič…. Z poza radnice sedáme na jednou dlouho zasloužené pivo. Klášterní Andechs, patnácté století nám osvěžuje hrdlo. Naproti stolu se přidává více než sympatický pár z nedalekého Schwartzwaldu, měníme několik našich balených cigaret za Schnaps.

Ráno pryč na nádraží a směr Salzburg. Na nádraží nás čeká nemilé překvapení. Bavorská policie, tři démoni přesvědčení, že v krosnách převážíme tuny marihuany. Bráníme se, že ne; ovšem na výzvu: >>Vydejte nám jej, v kterém že batohu jej máte? A bude to rychlejší!<< lze jen těžko odpovídat. Tedy stanice za rohem a důkladný rozbor našich batohů, totiž dovolil jsem si vlastnit dlouhé papírky. V Německu pravděpodobně tabu věc. Dva démoni, jeden hodnější, druhého jsme s Honzíkem tipli na zbytečně dlouho sexuálně abstinujícího. K tomu blonďatá rádoby krasavice v dlouhých texaských kozačkách. Přijde snad aj sám Chuck???! Zoufalci hledají, nic, nic, nic, Honzík odchází na prohlídku “vedle”, přichází za nedlouho s úsměvem, já pokračuji též. Tedy nic. Stále nic. Ještě jsme se nepřiznali, ještě vzdorujeme. Snad je na nás poštvala nerudná tchyně a orgáni si nás spletli? Koliko dojmů v očích policie vzbudí špinavé spodní prádlo? Mnoho! Ještě více zkoumání švů batohu či obálky v našich zapísnících, hm? Pozor ovšem na krabičku  s konopným mýdlem! Haló? Máme snad na batohu vyboulen z asymetrický nádor plný haše??? Nic, žádné drogy. Honzík má ovšem několik foto filmů, ty naštěstí blonďatá mašina nechává v klidu. Pán abstinující, kterému jsme prý lhali a neměli respekt k policii mezitím utekl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že naši snahu komunikovat v jejich mateřštině ocenili pouze nepochopením a odvláčením nás na stanici. Přechází mě chuť komunikovat s kýmkoliv Německy. Ať se taky snaží, aj já musím. Půjde to ale těžko pánovi oblečeném z místního outletu a nechápající jednoduchou anglickou otázku, kterou jsem musel na závěr zarýpat: Tak jsme Vám tedy lhali?? Totiž pocit hněvu se postupem času dávno změnil na radost a pobavení se z pozorování těchto pochůzkářů, z nichž tři si troufnou na dva lehce unavené baťůžkáře. Podstatný ale není náš pocit z nich. Podstatný je náš smích a především to, co čiší z těchto dvou přeživších marňáků: Je jim trapně. Pán z outletu vše se snaží za koplem maskovat a předstírá činnost. Balíme “haldy” zpět do batohu a pryč. Pryč než mě toto setkání pošramotí celkový dojem z jinak krásné Bavorské metropole.

Kdysi dávno jeden stop na Jadran

Následující text nechť je vnímán jako doslova přepsaný fragment ztraceného a nalezeného záznamu z jedné cesty za Slunkem. Účastnila se Štefi, Felix a moje maličkost.

*******

Jarní víkend Pálavský

Časí se. Už skoro nemusíte sledovat monitor svého laptopu, který vás fotografií cestovky láká za teplem. Minulý víkend se povedlo společnými silami v sobotu postupně rozehnat mraky nad krajinou jihomoravskou. Vše začalo ale v pátek, kdy z lehce třesoucího se autobusu u Grandu vstoupil do reality brněnské bratr, když jeho noha spadla na špinavou zem nádraží. Lehký smog, auta ve víkendovém pohybu, komické, když sledujete, že jedni město opouštějí, druzí přijíždějí. Nekonečná výměna energie. Bohužel o kvalitě zrovna této výměny lze úspěšně pochybovat.

Přátelství, která nerezaví. Znáte je? Celý tento příběh je na nich bryskně postaven. Zanedlouho již spokojeně usrkáváme kávu obklopeni léty čtyřicátými a radostí z přítomnosti člověka blízkého tak, jako je Bětka. Ještě vyzvednout In kartu, kdy její vydání zahrnuje toliko dokladů o její platnosti, vyřízení objednávky a do budoucna pravděpodobně též všechny biometrické údaje osoby za objednávku odpovědné. Tedy solidní základ tovaru papírového na podpal kotle. Koks či brikety? Hlavně ne gumu a pet.

Drahý Pepi nakupuje zatím desky, ano, věnuje se tomu divnému koníčku sbírání velkých černých elpíček. Ty pak, narozdíl od mnoha tragédů, kteří operují s počítači, iPody, nano a nanonano iPody, pouští mezi lidmi a ze stupínku nad se usmívá. Nejlepší je ale vlastní produkce doma v jeho obýváčku. Lehké špagety na základu z celeru, tofu a sušených rajčat a stroje přichází nám vhod k pozdější Pepinově setu na baru Flédy. Itch my ha ha ha ale prožíváme s Pepou, bratr fotí, takže Itch my Click Joe.

Ráno 9:20. Jinak: možná pro někoho ráno 9:20, možná pro někoho pozdě, já měl beztak půlnoc. Tedy ráno odjízdíme v osmi do Pouzdřan a následuje pro nás městské outdooráky pěší výzva Pouzdřany – Pálava. Pro většinu z nás výjev jako z pohádky. Kilometry plné emocí, překvapení, ticha u jezírka (vydrželo asi dvě minuty, díky za ně!), korunované slunkem a vnímáním krajiny kolem, zatopených klidně stojících stromů, které jakoby střežily tajemství Novomlýnských nádrží.

Soutěž o největšího draka má dle mého dvě první místa: Pepa, který se se svým dvou minutovým videem, kdy celá první minuta vám naukazuje nic, jen čistou radost z natáčení, názorně demonstruje náladu všech.

Vedle toho zkušený tandem Lucia – Yellen předvedl kouzelný až baletní set cestou kolem jezer, rozhodně jeden z highlights. Doprovodnou zvukovou kulisu necháme na představivosti, hm? Mimochodem, sebe už ani vůbec nepopisuji.

Díky a někdy nazdárek.

Olomóc

Olomouc, město a klid pouhou hodinu od Brna, páteř Hané a přívětivé město i za deště.

Dvě noci jsem pobyl ve městě kde pohostinost i podnebí je lehce jiné než v Brně, tam se více spěchá. Počínaje snídaní v lehkém střihu bohaté Hané, asi trojitá porce různých vepřo-knedlo zel -.- lovely. Olomouc, toť krásné parky a svěžest barokní i renesanční, ale baroko vítězí, je-li proč soutěžit. Člověk se tu lehce ztratí jako v Praze a ne náhodou se město pyšní druhou nějvětší památkouvou zónou Česka. Navíc neděle jako zabitá, prázdné město, tak můžete přehledně nasávat génia, který snad právě pramení či dává pramenit zavřeným živnostem s tovarem kuřáckým na náměstích, kolika že? Mrtvo? Ne, jen neděle.

Káva v patře, kouř, hudba. Ale jaká? Kdo dnes vůbec poslouchá hudbu po kavárnách?

Přesto díky za volnou projekci a umlčení někdy až ostudného hlásání zvuků rádia z místního paneláku vedle Prioru. Díky. Je krásně, přesto, kdo vnímá tu hudbu kolem? Ticho nahrazeno nehraným životem kolem je hudba sfér. Žádné stohy kartonů denní nabídky, toliko bordelu na jinak prostřeném stole již při úvodu.

Na otázku: co dobrého? úsměv a nejlednodušší věc na světě, přeci trochu se o sobě rozpovídat a milému hostu objednat, co sám bych si nejraději prostřel. Nebude litovat…

Éire

Éire?

Kdybyste snad nevěděli, nezoufejte. Nevěděl jsem též. Éire je smaragdový ostrov západně od starého kontinentu. Vcelku malá zemička, která je však plna mnoha zajímavých míst, především velmi zajímavého etnika, národa. Národa, který vás bude často a rád přesvěčovat, že toho máme toliko společného. Národa, který je za každých okolností bezproblematický, někdy až tak, že Vám to může začít vadit. Národa, který je velmi spontánní, stejně tak slušný a pravdou je, že v mnohém bychom se od něj mohli učit. Národa obývající zemi, kde se spěchá pomalu, radostně, zemi, která je rozhodně posvěcená. Národa Irského.

Za pět minut Vánoční

Prvni dojmy Vánoční psané kdesi ve vlaku EC Morava – Čechy, myslím, že s číslem 54…?, zpozdění nějakých 40 minut na příjedzu z Vídně, člověk si říká >> Za co, jako že to zdražili? Zase, to budou ale služby….<<
Kdosi to popsal na webu Hosp. novin “jako sázku do loterie”, přesně tak Jisté snahy ČD zde pravděpodobně jsou; totiž za zmínku stojí, že nás táhne nejrychlejší lokomotiva světa, je to picit k nepopsání, jedete osmdesátkou mezi chatami kolem povodi Svitavy, zatímco čekám, že se mi lokomotiva přihlásí bluetooth, je totiž Siemens, můj drobeček prozměnu Fujitsu Siemens.

Vánoce veselé, lidé to moc na perónu nedávali, na nástupišti čekáte na vlak, prý vyšší kvality, a ono se náhle nabízí otázka:>> Nepřijede dříve ten vlak následující..?!<<  Totiž, jak víme, ČD nasazují po zdražení 14. prosince vlaky mezi metropolemi každou hodinu…, tak se vlastně nic neděje…

Nechci být cynik, ale asi su, tak jako každý obyvatel této malé země, země, která je přelidněná, plná skvostů historických aj jedinců nepřeberné kvality a kvantity.

Tedy Blansko, brána Moravského krasu, projíždíme bývalé okresní město a nabíráme rychlost, Patrik Bergman ve sluchátkách, pardubická vzpomínka na první privát v Brně, kolik je to let? Pět? Stmívání z vlaku. Krása, vlak už opravdu jede rychle, sloupy nás míjí v rychlosti blesku, proti další EC, stát tak mezi vlaky a dát si těch dobrých 200 km….hmmm…

Dvě hodiny utíkají s notebookem docela dobře, a to aj přes celkem silný dokument, co jsem si teď právě dal… Zeitgeist, taková malá podívaná o tom, jak to ve světě je a kam to kráčíme…?!!

Strange overtones and the music you are playing,
I´ll harmonize, ….
…
The snowball in the kitchen,
I watched it melt before my eyes
…