Barca café mix 10 – 15 / 5

Dobré ráno

The real Saula, the real passion

Café Mauri, 1929

My favourite kit

Kávová nikoli banánová republika či město

Opět mě zasáhla ta známá roztěkanost, která se projevuje touhou dělat vše a nedělat vlastně nic. Rozumějte mimo pracovní nasazení. Tedy nápady přichází a odchází jako letící počasí kolem, ale žádný nemá čas se udržet a donutit mě jej pořádně rozmyslet. Několikráte jsem si vzpomněl na opomíjený blog, několikráte jsem urgoval bratra, aby se na něm také projevil, konec konců – byl to původně celé dárek jemu k vánocům, to jsem je ještě slavíval. Kolik že? Dva roky zpět? Inu, těkala ve mě chuť pustit se zase do psaní, toho tvůrčího, byť třeba ve formě plků na webu. Přepisování nových menu a komunikace s rezervacemi v Avii za tvůrčí nepovažuji.

Moje touha se kterou jsem kdysi obcházel své blízké a zapáleně jim vysvětloval cosi o kyberprostoru, kde bychom všíchni mohli sdílet naše maličkosti a udělat z toho něco většího vzala za své. Abych ukojil nové prázdné stránky, narval jsem je všemi možnými seminárními a ročníkovými pracemi, které jsem napsal rád. Postupem času jsem začal přidávat víc a víc plků tzv. o ničem, jakou si cenzurovanou verzi mého osobního moleskinu a přišel jsem na několik věcí:

Nikoho to vlastně nezajímá, což nezajímá mě.

Všude je spousta kritičnosti a i já jsem do ní spad velmi rychle.

Všichni spěchají a málo kdo má čas si něco přečíst, tím spíše na webu.

Notebook je pěknej lump, který z Vás udělá adictivní asociální hovado.

Brácha mi stále dluží alespoň jeden příspěvek.

Tahle země je pěkně zkurvená.

Bydlení v centru Brna člověka deprivuje.

Máme ale stále nejlepší kávu v celé zemi.

Zapadl jsem tedy do nějakého toho přemýšlení o smyslu toho všeho, smyslu žití v tomto – mnou kdysi tak milovaném – městě. Co máte mít na srdci, když nevyjedete jako jedna kamarádka na téměř misijní činnost do střední Afriky? Konfrontován realitou si uvědomuji místní utopenost v bažině skutečných dějin již dávno. Poslední dobou ten pocit ovšem sílí. Pomáhají mi v tomto hodně střípky o místních pantátech z radnice a podradničí /rozuměj byzny/. Je to komedie a s opravdovým životem nemá co společného, přesto že je víc než reálná. Prostě je. Prostě se naši borci předvádí tak, že je dávno těžké zápaďákům vymlouvat, že nejsme z východu ale ze STŘEDU Evropy. Střed, toliko posvátné slovo každé kultury vychází v tomto opravdu úsměvně.

Navrhuji reorganizaci všech radnic, vyjma té Teplické, ke které chovám sympatie, na Spolky Milců Kávy.  Zastupitelé vzejdou s jednoduchého klání s jednoduchými pravidly, která by mohla v přímosti uspokojit i Transparenty Int. Budeme vařit kafe.  Zmrdi s turkem do skla mohou přijít, dosáhnou však maximálně na sekretáře kotelny. Nechť se otevřou všechny Kavárny a připraví své mašiny na klání.  Všichni se konečně naučíme dobrou kávu a já už si nikde nebudu muset dávat expreso! Vítězové zasednou na radnici, ti nejlepší se postarají o import nejlepších zrn od Apenin.

Nikka Whisky From The Best, Prague 1/9/2010

Tedy zavítal jsem po dlouhé době do Prahy. Původně na otočku, nakonec ale přes noc. Účelem byla přednáška o jedné fantastické lahvi alkoholu >>opravdové Skotské z Japonska<<. Těšil jsem se. Sám mám doma dvě vypité lahve. Jsou překrásné, říkám jim >>Flakonky<<. Ano, ty parfémové, ale nepředbíhejme.

Cesta z Brna s kamarádem posledním Mondeem od Henryho Forda, pěkné, velké, nemohl jsem nahmatat palubovku. Ciao Agip a hnusné espresso s javorovou pleténkou za pade. Smog kolem jedoucích aut a přibližující se tepání našeho velkoměsta. Po rodiné schůzce, která byla krásná ale nehodlám s ní nikoho nudit! Ale chtěli byste, že ? Či viĎte? A pokud s tím máte problém, že byste mleli mrdky o znásilňovají jazyka, když se řekne >že< nebo >viď<. Snad máte to pak v životě těžké a řešíte malé ale ohromné problémy. Odbočka trochu zpět ale ujelo mi to, vzpomněl jsem si na bandičku postpubertálních intelektuálů, co vykřikovali sedíce vedle na zahrádce u pivka či cideru zbytečné emoce do větru.

Jsme tedy zpět v Praze a já mířím k srdci Starého města, nedaleko míst, kde jsme s bráchou navštěvovali tu strašnou jazykovku. Naštěstí jí prěstěhovali, říkala paní na vrátnici. Snad zrušili.

Tedy pražský luxusní bar kousek od Františka a výzdoba a la Nikka Whisky – náš dnešní cíl a za nedlouho příchází Sám Její Velvyslanec. Velké díky patrí našemu obchodnímu zástupci z UPB, firmy jejíž spolumajitel je můj kamarád. Všichni vyleštění jako z filmu, je to krásná óda na něco, o čem se – pracujete-li léta u kávy, na baru, place či kde – těžko mluví. Proč mluvit. Vše je jak má být a všichni to ví. Tak krásná samozřejmost. Reggéčkem si zpestřujemem protahování již tak protáhlého začátku a čekám na ticíse slidů z připojené televize. Sedíme v řekněme padesáti v příjemném sálku, kde všichni mají na stolech vždy po lahvi jedenapadeáti-procentního skvostu jménem Nikka Whisky From The Barrel a desetiletého Yoichiho Single Maltu, k tomu rozházené krásné sklo po stole. Berte rozházené s nadsázkou. Vše na místech. A jedeme: Stano v modelu nevím kterého návrháře – či byl to snad sám bratislavský mixolog? – rozjíždí příjemnou více než dvou hodinovou show o tom, co je nového či vlastně starého ve světě destilačních nádobek, sladu, rašeliny, sudů, lahví a té zvláštní lásky k alkoholu. Po půlhoďce jsem přesvědčen, že jedinou pravou Skotskou vyrábějí pouze v Japonsku.

Připadám si trochu jako páte kolo u vozu ve společnosti předních pražských barmanů a profesionálních prodejců alkoholu. Ohlášená soutěž, jejíž výherce odjíždí přes Paříž vyhrát týdenní pobyt na ostrově Hokkaido v destilerce, nad kterou z kopce nad městečkem dohlíží duch zakladetele tohoto nápoje v celém Nipponu Masatake Taketsurua, naštětí proběhla v zákulisí již před promoakcí. Trochu ve mě hnulo, když jsem si představil, že bych měl snad něco předvádět! Co bych tak asi dělal? Pozval si partu japonských turistů, co se trousí po Praze a usazoval je ke stolu? Sám jsem se při tom pobavil. Nicméně chvilkové obavy přešli po prvních minutách zajímavého povídání.

Koštovali jsme jen Nikku, na Yoichiho nevyšel čas, vyhlášený vítež neskrývaje překvapení rozhýbal stojaté vody na konci přednášky, když vyzval zúčastněné, aby se odebrali na přední bar k praktické realizaci něčeho mála ze zmiňovaného. Neodpustil jsem si jednu camelku v kuřáckém salónku v prvotřídní kůži a s křišťálovými popelníky a vysokými knihovnami. Kouřilo se dlouho, pomalu a vele-chutně. Stano mezi tím opracovával kostku ledu velkým baristickým bodcem – dlátem a přehazujíce si led v ruce, sledovali jsme jak se z kostky stává koule. Krásná, která přímo pratří to sklenky před Vámi na baru, tzv. old fashioned. Tedy do toho nejkrásnějšího broušeného křišťálu, co znáte od prarodičů, jen vložit bambusovými hůlkami, přelít Nikkou, na ubrousek, oční kontakt s hostem a přisunout před něj. Jako v Japonsku. Mňam.

=-=-=-=-=
Powered by Blogilo

O městě a korektnosti

Přečetl jsem si nedávno v magazínu novin článek o Brnu. Moc jsem ho nepochopil. Jako domestikovaný Brňák, rozený přípražák jsem daleko soudů o tom, kde je lépe a la “páté pivo či škopek a třetí rum”. Není již dávno přežité pobíhat po cizím městě a ptát se těch nejvěrnějších domorodců na své hrdé rodné město? Brno má skutečně statut vesnické atmosféry v duchu tepajícího skoro půl milionu lidských duší. Má skvělou polohu mezi Prahou, Bratislavou a Vídní, ze které čerpá patrný vliv kavárenství. Zapomeňte na haluzové objevení dobré kávy mimo něj. Brno má mnohá zákoutí, která zatím /díky bohu / nesužují hromadné prohlídky turistů, Brno má krásné okolí a také komplex z Prahy. Tak jako jinde.

Poslední dobou je tu až nepříjemně. Kdyby Váš kamarád z NYC dostal chuť přiletět do moravské metropole, s přestupem ve Frankfurtu či Praze a dosedávaje u celkem nového terminálu v Tuřanech, rozhodně se u něj neblýsknete návštěvou centra. Leda že by byl dotyčný inženýrem.

Kopeme a všude. Někde snad se kope pár let poté co se kopalo. Ulice kolem slavné Čáry jsou pokryté dělníky, mega-hlukem a prachem z pod sněhu. Průchod po ulici připomíná navigaci mezi turnikety v odbavovací hale terminálu. Nic příjemného. Při troše fantazie si můžete připadat jako had v známé videohře a hledat zatoulaná jablíčka či nedopalky po dělnících. Hlukový smog není malý, člověka otupuje, mozek jakoby se někdy bránil a opouštěl dutinu lebeční. Snad jen špunty do uší. Ty voskové a dobrou noc aj za bílého dne.

Pak jedinou útěchou je najít nějakou oázu klidu doma či mezi lidmi. Tak jako jmenované knihkupectví s kavárnou přímo naproti Čáře. Kouknete do knížky z regálu u nápoje, počtete, rozhodnete, koupíte, vrátíte. Radost si uděláte. Jak je libo.

Knihkupec se jmenuje Dobrovský a reklamu mu nedělám. Proč taky? Nepotřebuje ji. Beru jej jako fakt a jak mi huba narostla tak mluvím aj píšu. Česká potřeba reklamní korektnosti je až vážná. Zamysleme se nad tím, kolikrát v médiích slyšíme o známém dotykovém telefonu či /a/sociálním webu a přestože je jasné o čem mluvíme, používáme zbytečný opis. Přeci jde o fenomény. Tak je tak berme. Říkejme facebook nebo iPhone. Nebuďme přízemní a používejme slova od srdce. Konstatujme fakta nic víc.

MUSIKFARBEN 17 / 4 / 10 @ sklenick.cz

Blaho kávové i kavárenské

Člověk se učí celý život milovat. Milovat matku, otce, rodinu, okolí, vůbec svět a to nejtěžší: milovat sebe. Milovat sebe znamená milovat druhé, jinak též: ten, který nedokáže milovat sebe, jak asi může potom rozdávat lásku kolem sebe, že? Krom toho se zdá, že je pro mnoho z nás těžké najít si na sebe chvilku. Chvilku, kdy se zastavíme, staneme se opět sami sebou, jen my, snad přátelé či rodina kolem.