Středeční střed, úterek večer

i když takové cigárko...

Středeční sen

Sen. Měl jsem sen. Budeme se mít skvěle. Budoucnost je nám nakloněna. Po volbách se Česko do několika let stává jediným ostrůvkem prosperity ve střední ba celé Evropě. Zatímco ekonomiky kolem nejsou na tom zrovna růžově, Česko dohnalo pomalu Sousední Německo. Průměrná mzda dva tisíce eur, ovšem v korunách. Eura jsme si definitivně v referendu neodhlasovali. Referendum vyhlásil oranžový prezident jehož jméno se nevyslovuje, je tabu. Zemi propojuje rychlostní síť železniční, sousedé k nám jezdí okukovat nové progresivní technologie, především Bémem prosazenou stovku v hodině na silnici přes obce. Lidé se hluku nebojí. Odstěhovali se raději pod zem. Rozhodl tak soud v případech všech majitelů falešných diplomů. Tak se stala naše země jednou z nejméně zalidněných na kontinentě. Eurostat si láme hlavu s počtem našinců. Kolik procent že žije v suterénu? Ten je vymalován do oranžovo-modré, tu a tam decentně zdoben třešněmi jako ze sadu. Miliardy, které jsme si půjčili na výstavbu země, patnácté důchody a dvojité zlaté padáky už nikdy nespočítá. Je nás málo, hájí se náš komisař v Bruselu a razantně odmítá cokoli splácet. Zadlužení průměrného Čecha dosáhlo nejvíce v nejbližším solárním systému, ale máme se dobrě. Kapesné ještě pár let vydrží a s novou generací už stejně nikdo nepočítá. Díky kluci.

Skoro středeční střed : skoro po letech

Návrat ke psaní tentokráte po odmlce a la půl roku? Venku mínus čtyři, aslespoň tak to ukazuje panel OS, zvlaštní interakce s počasím. Ne teploměrem venku ale pocitově online prý mínus čtyři. Pocitově? Jak jinak.

Brno se mění v díru rozkopanou jako po výbuchu. Alespoň centrum. Kdy už bude konec toho dění? Stále se tu kope a bude kopat. Říkám si: dej lidem práci, budou tě mít rádi. Jako již v tradičním předvolebním klání. Zde jsme ale zbytečně přiostřili. Jedni dávají, druzí by též. Kde jen vzít? Jednání některým aktérů připomíná politiku městské čáti Praha 1 v otázce fotoaparátů, rozumněj stativů. Je zakázáno je používat bez speciálního povolení. Jaká by byla hrůza, kdyby magistrát nezpeněžil pěkné nemázlé fotky, tu nemá fotoshop co dělat, fotky Matky měst? Ano platit, platit. Snad primát tak drží město na Vltavě ve vytouženém kolektivu evropských sousedů. Totiž, každý je dnes latentní blogger a fotograf. Každý druhý host v restauraci obědvá lososa či polévku a oči upíná k obrazovce laptopu či iPhonu.

V krizové koncepci – nemluvě o finanční krizi ale té denně sledované kolem – hrají první housle naši papaláši. Banda až na výjimky hulvátů třímá otěže společnosti jež transformovaná na tržní zřízení, vytunelovaná, korupcí prolezlá až hanba, tragikomickými výrazi pohlavářů na bilboadech kolem cest sledovaná má prostě nahráno. Kluziště hokeje pokulhávajícího aparátu, který nezná skutečnou odpovědnost vůči zemi, je užší než to kanadské, není kam. Patos je na spadnutí. Krizí je naprostý, nesvěží vzduch. Zastavení. Nulová dynamika. Dávno už nečtu tisk od srdce jako jsem tak činil denně celou střední školu. Jistě – dětská naivita – řeknete si. Nene. V kavárně dnes obklopen latentními fotografy a bloggery, projíždím maximálně titulky, tu a tam se začítám. Ponejvíce mě jímá hrůza z nových praktik politických eau de státní bezpečnost.

>Nemusíte s námi souhlasit, nevadí. Budeme si Vás za to ale fotografovat, včetně Vašich transparentů….!!<  Škoda slov. Svoboda slova a projevu dostává pěkný direkt, zákon na ochranu osobních údajů jako by se natahoval pro hození bílého ručníku do ringu. Vše při nelibovůli každého slušného člověka.

Těžko je s touto vládnoucí garniturou vyhořelých trosek; jejich hodnoty se postrácely s klíčky jejich luxusních vozů. Nemotoři se derou na jeviště jako herci ve filmu z blízké budoucnosti o lidstvu, které přišlo o dar potomstva a dlouhých osm let čeká planeta na novorozence.

Zříme jej? Zříme vůbec něco?

Tak se radujme. Je z čeho. Malé radosti pobaví. Sluníčko občas zahřeje, bude jaro. Radujme se ze sebe. Démoni politiky třeba se v zoufalosti předvedou v plavkách někde u Benešova na dé-jedničce. Fuj.

Středeční střed

Stal jsem se dnes v kavárně, kterou navštěvuji oním hostem, co přešlapuje na prahu dveří pět minut před otvíračkou. O pár minut více času se vyplatilo. Mohl sem se rozesmát na celou prázdnou kavárnu nad emailem, který mi poslal kamarád.  Jeden z těch hromadných emailů od člověka, který takové věci nedělá, navíc uvozený >>První řetězový dopis, který má cenu<<. Přes zbytečnost komentovat naší politickou kulturu/žádná neexistuje/ jej zde nemohu nepřepsat:

Až dostaneš volební lístky, tak na volební lístek ČSSD napiš

“FUCK”

a nalep ho na viditelné místo. Pokud tuto zprávu pošleš do voleb

nejméně deseti lidem, tak Česká Republika bude mít za 15 let

životní úroveň jako Rakousko

Pokud tuto zprávu nikomu nepošleš, tak tvoje děti a vnuci budou do

konce života platit úroky ze státního dluhu a žrát kořínky.

V Maďarsku žili včera na úkor dneška, chcete vy žít dnes, na úkor zítřka??

Opravdu Vás přesvědčili o výhodnosti ušetřených 30Kč, a nutnosti pomoci důchodcům s 13 výplatou?

To jen na veselý úvod. Mimoto zde tepeme v rytmu proměnlivého počasí, nejméně několikráte /:)/ za den stěhujeme návštěvníky naší krčmy z lavic venku přímo pod krumlovskou věží výše na terasu či ještě výše – ale neradi – do patra, kam vedou ty nejdelší schody na této planetě. Občas jsme unavení a na miliontou otázku: Co je to, prosím, ten jáhelník? odcházíme mlčky rovnou pryč, či vyprávíme příběhy o loupaném prosu, jednomu z nejstarších zrn této planety. Minulou neděli mne však zoufalost u otázky tuším italského páru v deset večer zavedla tak daleko, že jsem jáhly označil za nejstarší zrno v celé Sluneční soustavě. Bratr utekl za zvuků potlačovaného smíchu, já se sám sobě zasmál o několik minut později.

Středeční střed

Lidská hloupost je nekonečná. Začnu tou mojí: Za týden pobývání v pekle turistickém, toho času známého jako Český Krumlov, dokázali jsme se s bratrem několikráte solidně vyndat. Děláme to dokonce na přeskáčku, tak má nezaujatý pozorovatel možná pocit, že se tak děje častěji. Inu klameme. Dva krásně hloupé případy se povedly včera a předevčírem: nejdříve jsme se vydali společně do sauny. Člověk se pročistí, mnoho vzpomínek na českokrumlovské pocení, poté lehká nálož ve stylu bio-vege-tofu v překřtěné restauraci LIBANON, hned vedle KRČMY U DWAU RENTGENŮ / ať žije nikdy nekončící turistická inovace /. A co pak asi uděláte po fajné sauně a jídle, které vás příjemně unaví? Jdete spát či odpočívat? Nikoli. Dojedou totiž kamarádi až z Prahy, dojdou aj místní a sedíte na terase a pijete. Inu, máte žízeň. Pár piv a medovina.

Pro neznalé sauny přikládám jednoduchý vzorec:

1 alko drink standartní = asi 3 ve stavu post-saunování.

Takže již chápete mojí marnost druhý den. Máte volno a návštěvu a jediná vaše možná činnost je plazení se po pokoji od postele k – jak vhodný pojem – rest roomu…. Marnost dosáhla vrcholu. Brácha se mi směje, ne však nadlouho. Dávám se dohromady kolem večera a vyrážíme alespoň na jednu malou Plzeň a spát. Ráno jako stejná mince z druhé strany. Brácha mi oznamuje, že došel někdy kolem druhé, snažil se ještě o noční jídlo a mezi druhou a půl pátou ranní usnul u stolu v jáhelníhu s hermelínem!!!:))

Inu, tak si žijí průměrní obsluhující v nadprůměrné krčmě. Hlavním místě hlavního turistického města. Brácha už připravuje rubriku Středeční rozstřel!

Středeční střed

Předem všeho toho nového krumlovského, opravovaného, města v závanu studeného vzduchu táhnoucího se od Vltavy, předem říkám, že se obávám o pravidelné přispěvování do již tak polámané představy o středečním středu.
Čtyřměsíční pracovní azyl. Vzpomínky. Nostalgie. Radost. Představy o sezóně. Věci veřejné i soukromé. Obavy. Obavy, že vysoko položené laťky o následujícím čase vyjdou opět vniveč. Zavítal jsem dnes do digitalizované verze mého papírového mozku a pouze mechanicky kopíruji několik postřehů, povětšinou jde o knihy:

OSHO: Perly v kapse u vesty
>>Nic je můj meč, Je tak tenký, že ho nemůžeš vidět a má práce je tak jemná, že nemůže být vykonána hrubými nástroji. Můžeš spatřit meč z ničeho v mých rukách?  Je tam!<<

MATISSE, HENRY:
>>Od samého počátku své existence si lidé dopřávají málo radosti. Právě to je, moji bratři, náš prvotní hřích. Chce se mi věřit jedině v Boha, který umí tančit.<<

HNR:
>>Všichni si hrajeme na oduševnělé a pak skládáme kousky sebe z papírů a složenek.<<

***Miluju_HNR
Miluju, někdy zbytečně, někdy obětavě, vždy však plným srdcem.
Miluju nový den vedle Tebe, miluju snídaní hodnou králů,
taková je i ta nejprostčí v dobré společnosti.
Miluju dobrou kávu, když rty se v šálku smočí,
oděn jen županem, miluju ranní vzduch a pocit nových zážitků přede mnou.
Miluju odlesk Slunce přes brýle sluneční,
i jím zamračenou tvář, když brýle sundám.
Miluju své přátele a ty nejjemnější pocity z nich vyzařující.
Miluju dění na ulici i mimo ni:
vůně, vlhkost, teplotu, celou mozaiku vjemů slepuju.
Nemiluju každý den, o to však více.

Středeční střed (úterek)

Jaro. Či lépe napsat léto. JE krásně. Velikonoce za dveřmi, venku kolem dvaceti, myslím na všechny ty nebohé pracanty sedící v klimatizovaných místnostech u počítačů. Vím, kolik z nich myslí na venek. Mnoho z nich jsou moji kamarádi. Stromy jsou nevypučené, ale na slunku již dobrých třicet stupňů. Apríl jsem přežil v kocovině, oslavovali jsme večer před derniéru jednoho velmi domovského brněnského baru. Pracovní nasazení na apríla: marnost.

Díky však Slunko tobě, že probouzíš nás opět k životu!

Proč se pak zabývat otázkami domácí a nyní i evropské politiky? Několika větami ale přece: na krádeže, tunelování, pokusy o “sestřelení” vlády, jednoduše přízemní cyklická závist opozice je v našich nekultivovaných poměrech denním chlebem; tentokráte se však povedlo a před zraky Evropy a světa. Jste nervózní? Já více z těch, kteří onen pád zapříčinili, unaven ze stejných tváří odvolávající se na svůj kredit! Proboha, kdo ho dnes má??! Všichni nakradeno, my to přeci dobře víme! Tak sklapněte a počněte konečně něco tvořit!

Kdo má možnost, nechť se zastaví ve své oblíbené kavárně či cukrárně, ovšemže venku a užije si dobití energie. Funguje přesněji než Eurostat.

Uvidíme se tento pátek na Magionu: páté výročí, naše přátelské společné zaujetí. Na Velký pátek, jak krásné!

Středeční střed (čtvrtek opět)

>>Jakože únava? Myslíš jarní?<< Opáčila se na mě kamarádka, kterou jsem náhodou potkal před budovou FF. Tak nějak to asi bude, jaro se probouzí, k tomu snad i hormony kolem, člověk musí vylézt z ulity a trochu se protáhnout, jinak to prostě nejde. Když se pak dostanou první paprsky jarní, dva dny nato nasněží, byť jen na chvíli, člověk vrtí hlavou. Snad cítí všechny kolem, aby mohli povědět, že jaro je tu, že ta strašná zima skončila, na cestě bude léto a ta hrozná horka, kdy nemá cenu onen vařicí vzduch ani dýchat. Zase si budou všichni stěžovat. Bratr po ročním pobytu v Arabských Emirátech to vtipně glosoval: >> Je ti zima? Tak se přiobleč a buď rád, že se nepotíš.<< A přidává jednu kadodenní o tom, že “oni” své peníze demostrují po západním, totiž všudepřítomnou možností vylézt ze stínu o alespoň čtyřiceti stupních pěkně do budoucího chřipkou klimatizovaného krámku o příjemných osmnácti!<<

Máte někdy sebe-opatrovatelské, až lázeňské chutě? Já je mívám často. Zastavit se, relaxovat, vypnout, nehnat se, meditovat, cvičit… Jednou jsem vyrukoval na kamaráda v Č. Krumlově s touhou uspořádat výlet kamsi do lázní v Buda-Pešti, výlet vláčkem, pár káv s pohledy, lázně, umíte si to živě představit, že? Inu, s pochopením jsem se moc nesetkal. Reakce byla asi náledující: >>Vole, Henry, sem si myslel, že do lázní se jezdí v padesáti!<< A máte po iluzích. Iluze jsou přitom krásná věc. Hned po příchodu na tento svět, psyhologové říkají, že kolem třetího roku, začnete objevovat jáství, sami sebe, pak nastupuje socializace, škatulkování se a nakonec plně zařazen do společnosti přestanete snít a sny si tedy plnit a iluze vám vyhasínají jako dnešní zájem investorů. Přitom, budete-li se navracet k dětské radosti a prostotě, budete díky své non-konformitě lehce překvapeni odezvou spoluobčanů na ulici. Radost.

K té radosti patří právě opatrování se. Přiznám se, že s přicházejícím jarem jsem si naplánoval malou očistu těla. Trochu půstu, sauny, cvičení, samoty, čtení a studia. Inu, můžete hádat, jak se mi ono naplánované podařilo vyplnit. Toliko společenských aktivit naráz vyvstalo. Téměř mrtví kamarádi se ozvali, vylezli z děr. Někteří mě navštívili přímo v restauraci, kde s úsměvem běhám po place.  Ne, to není fér. Tedy, hrůza. Žádný půst, sauna, žádná opravdová očista. Za pět, Fuksa. Zítra odjíždím s kamarádem do jeho rodné Prievidzy. Znám ho velmi dobře, celkem i jeho kamaráda, jakoby jeho půlvaječné dvojče. Příjezd má začit půldecákem slovenského umu:) na nádraží za padesátdva centov. Chápete?  Opět to nevyjde. Asi se vymluvím na špatný kalendář, pád Topolánka, investice, možná Facebook. Nene, jen vlastní neschopnost, buddy.

Jarní víkend Pálavský

Časí se. Už skoro nemusíte sledovat monitor svého laptopu, který vás fotografií cestovky láká za teplem. Minulý víkend se povedlo společnými silami v sobotu postupně rozehnat mraky nad krajinou jihomoravskou. Vše začalo ale v pátek, kdy z lehce třesoucího se autobusu u Grandu vstoupil do reality brněnské bratr, když jeho noha spadla na špinavou zem nádraží. Lehký smog, auta ve víkendovém pohybu, komické, když sledujete, že jedni město opouštějí, druzí přijíždějí. Nekonečná výměna energie. Bohužel o kvalitě zrovna této výměny lze úspěšně pochybovat.

Přátelství, která nerezaví. Znáte je? Celý tento příběh je na nich bryskně postaven. Zanedlouho již spokojeně usrkáváme kávu obklopeni léty čtyřicátými a radostí z přítomnosti člověka blízkého tak, jako je Bětka. Ještě vyzvednout In kartu, kdy její vydání zahrnuje toliko dokladů o její platnosti, vyřízení objednávky a do budoucna pravděpodobně též všechny biometrické údaje osoby za objednávku odpovědné. Tedy solidní základ tovaru papírového na podpal kotle. Koks či brikety? Hlavně ne gumu a pet.

Drahý Pepi nakupuje zatím desky, ano, věnuje se tomu divnému koníčku sbírání velkých černých elpíček. Ty pak, narozdíl od mnoha tragédů, kteří operují s počítači, iPody, nano a nanonano iPody, pouští mezi lidmi a ze stupínku nad se usmívá. Nejlepší je ale vlastní produkce doma v jeho obýváčku. Lehké špagety na základu z celeru, tofu a sušených rajčat a stroje přichází nám vhod k pozdější Pepinově setu na baru Flédy. Itch my ha ha ha ale prožíváme s Pepou, bratr fotí, takže Itch my Click Joe.

Ráno 9:20. Jinak: možná pro někoho ráno 9:20, možná pro někoho pozdě, já měl beztak půlnoc. Tedy ráno odjízdíme v osmi do Pouzdřan a následuje pro nás městské outdooráky pěší výzva Pouzdřany – Pálava. Pro většinu z nás výjev jako z pohádky. Kilometry plné emocí, překvapení, ticha u jezírka (vydrželo asi dvě minuty, díky za ně!), korunované slunkem a vnímáním krajiny kolem, zatopených klidně stojících stromů, které jakoby střežily tajemství Novomlýnských nádrží.

Soutěž o největšího draka má dle mého dvě první místa: Pepa, který se se svým dvou minutovým videem, kdy celá první minuta vám naukazuje nic, jen čistou radost z natáčení, názorně demonstruje náladu všech.

Vedle toho zkušený tandem Lucia – Yellen předvedl kouzelný až baletní set cestou kolem jezer, rozhodně jeden z highlights. Doprovodnou zvukovou kulisu necháme na představivosti, hm? Mimochodem, sebe už ani vůbec nepopisuji.

Díky a někdy nazdárek.

Středeční střed (úterek)

Krize? Kdepa