Neděle @ U KAŠTANŮ

Kávová nikoli banánová republika či město

Opět mě zasáhla ta známá roztěkanost, která se projevuje touhou dělat vše a nedělat vlastně nic. Rozumějte mimo pracovní nasazení. Tedy nápady přichází a odchází jako letící počasí kolem, ale žádný nemá čas se udržet a donutit mě jej pořádně rozmyslet. Několikráte jsem si vzpomněl na opomíjený blog, několikráte jsem urgoval bratra, aby se na něm také projevil, konec konců – byl to původně celé dárek jemu k vánocům, to jsem je ještě slavíval. Kolik že? Dva roky zpět? Inu, těkala ve mě chuť pustit se zase do psaní, toho tvůrčího, byť třeba ve formě plků na webu. Přepisování nových menu a komunikace s rezervacemi v Avii za tvůrčí nepovažuji.

Moje touha se kterou jsem kdysi obcházel své blízké a zapáleně jim vysvětloval cosi o kyberprostoru, kde bychom všíchni mohli sdílet naše maličkosti a udělat z toho něco většího vzala za své. Abych ukojil nové prázdné stránky, narval jsem je všemi možnými seminárními a ročníkovými pracemi, které jsem napsal rád. Postupem času jsem začal přidávat víc a víc plků tzv. o ničem, jakou si cenzurovanou verzi mého osobního moleskinu a přišel jsem na několik věcí:

Nikoho to vlastně nezajímá, což nezajímá mě.

Všude je spousta kritičnosti a i já jsem do ní spad velmi rychle.

Všichni spěchají a málo kdo má čas si něco přečíst, tím spíše na webu.

Notebook je pěknej lump, který z Vás udělá adictivní asociální hovado.

Brácha mi stále dluží alespoň jeden příspěvek.

Tahle země je pěkně zkurvená.

Bydlení v centru Brna člověka deprivuje.

Máme ale stále nejlepší kávu v celé zemi.

Zapadl jsem tedy do nějakého toho přemýšlení o smyslu toho všeho, smyslu žití v tomto – mnou kdysi tak milovaném – městě. Co máte mít na srdci, když nevyjedete jako jedna kamarádka na téměř misijní činnost do střední Afriky? Konfrontován realitou si uvědomuji místní utopenost v bažině skutečných dějin již dávno. Poslední dobou ten pocit ovšem sílí. Pomáhají mi v tomto hodně střípky o místních pantátech z radnice a podradničí /rozuměj byzny/. Je to komedie a s opravdovým životem nemá co společného, přesto že je víc než reálná. Prostě je. Prostě se naši borci předvádí tak, že je dávno těžké zápaďákům vymlouvat, že nejsme z východu ale ze STŘEDU Evropy. Střed, toliko posvátné slovo každé kultury vychází v tomto opravdu úsměvně.

Navrhuji reorganizaci všech radnic, vyjma té Teplické, ke které chovám sympatie, na Spolky Milců Kávy.  Zastupitelé vzejdou s jednoduchého klání s jednoduchými pravidly, která by mohla v přímosti uspokojit i Transparenty Int. Budeme vařit kafe.  Zmrdi s turkem do skla mohou přijít, dosáhnou však maximálně na sekretáře kotelny. Nechť se otevřou všechny Kavárny a připraví své mašiny na klání.  Všichni se konečně naučíme dobrou kávu a já už si nikde nebudu muset dávat expreso! Vítězové zasednou na radnici, ti nejlepší se postarají o import nejlepších zrn od Apenin.

Dnešek

Jsem kosmopolita a dnes jsem se zase musel pobavit typicky českou úchylkou – snášením do cizího hnízda. Užíval jsem si dne volna, byl si zaběhat, na Zelném rinku pro něco dobrého. Chvilku jsem si sedl a pozoroval jsem kolem prodávajíci. >Chtěl bych být farmář z jihu<, řekl jsem si a přes sluneční brýle jsem civěl na všudypřítomný šrumec. Nejkrásnější barvy čerstvého ovoce a zeleniny, burčák a staříci, co jej hodnotí a popíjejí snad už od svítání, sušené houby na táckách, krásní staří lidé s vráskami prozrazujícími unavu i radost ze života, pečlivě nanadavali svůj vypěstovaný um do tašek nakupujících. Vedle postával chlápek, evidentně zaskakoval a evidentně trpěl nejvíce na celé severní zemské polokouli. Vůně linoucí se snad nemusím popisovat. Nasával jsem tedy dobrou čtvrthodinku a popíjel dvojku burčáku tajně pokukující po blízkém wecku v budově Zemského muzea. Odešel jsem koupit můj oblíbený lažanský mošt dolů do Omegy /ne, nemám od výrobce nic slíbeno:))/ a z obchodu jsem se nemohl odlepit. Zasekl jsem se u stojanu s tiskem, jako magnet mě nepustil bizarnní zjev naši zlaté Helenky na jednom bulvárním plátku. Nejen že stálice ve svých třiceti stárne dvakrát rychleji než jiní lidé, ale toliko emocí na dvojstraně jsem neviděl. Spor o jeden koncert a požadované odškodné, vyjmenovaná celá plejáda VIP osobností v čele s exprezidentem v otevřeném dopise proti, inu velké emoce. Moc velké! Smál jsem se z titulků a obvinění a protiobvinění a jediné, co se mi povrdilo jsou slova o žití v Absurdistánu. No potěš!

=-=-=-=-=
Powered by Blogilo

Česko za hranicemi

Čím být jen v příštím životě? Pomyslel jsem si nedávno, když jsme během dovolené projížděli kouskem jihu Evropy. Není to tak daleko a přeci ano. Stejní lidé mající jiné tváře, více úsměvu a méně zbytečných řečí. Nemám v plánu zde zase někoho či něco kárat. Není to moje radost, spíše se občas zamyslím, když vidím, že to jde i jinak. Lépe.
Nejsem velký odpůrce českého životního standartu, bylo by pokrytecké jím zametat a stejně být jedním z jeho otroků, ale něco bychom se naučit přeci jen mohli.

Čím tedy v příštím životě? Jihoevropanem.

Slunko umí divy. Zjistil jsem to sám, když jsem žil v Irsku. Ostrov >sto odstínů zelené< jsme přejmenovali na >sto odstínů šedé<. Nekonečný déšť byl někdy devastující. Představte si pak irské rozzářené tváře, když bylo přes dva týdny jasno. Azur. Všichni s úsměvem, jako na drogách opojení. Ale to jen na odbočku.

Není pak divu, že středomoří je toliko plné pohody, totiž pohoda je stav mysli. Pohoda je – řekl bych – vyvolána především kolem přítomným nespěcháním, tedy opakem toho, co máme my Češi až zbytečně zfetišizované.

Francouzská kávová bomba jako odměna za dřinu na pláži, někde za Nice

Tisíce aut projíždějí městem, přes dvojitou čáru přejíždí skútr, který předjíždí jiný a dalších několik ze všech stran během jediné sekundy. První dojem je pocit, že naprostý kolaps je na spadnutí, během vteřiny musí zaručeně přijít hromadná havárie. Nemusí. Nepřijde. Všichni tepou jako mravenci napojeni na centrální nevr. Uvědomíte si to tím, že nikdo na nikoho netroubí. Všichni jedou, byť někdy zdá se, že situace je zoufalá. Všichni ví, že jsou na tom stejně, totiž uvězněni v krabici plné deformačních zón, kterou jako sarančata obletují motorky. Auta a moto všude, stylem, že naše >>městská<< by zešedivěla, byť by na pokutácha za den otočila roční jinak roční příjem. A oněm mužům na báječných nelétajcích strojích: nemám auta zrovna v oblibě, přestože některá jsou designově krásná, chápu jejich účel čistě uživatelsky. Automobil na venkově naprosto nepostradatelný, stává se v centru Brna /či kdekoli u nás/ nepříjemnou přítěží. Vedle toho na jihu bych si klidně nějaké malé popojízdítko zakoupil, neboť kultivovanost řidičů Vám nenadělá žaludeční vředy a šediny. Objevovat krásy Provence a kdekoli si zaparkovat na gratis parkoviště a navštívit v klidu místní záchodky přímo na návsí, samosebou též gratis! Kéž by se i ty naše poučily! To je, přátelé, znak opravdové kulturnosti!

Radost s otazníkem?

Byl jsem za kamarádem kdesi v lesích za Děčínem. Hlídali jsme psi a pili hodně vína. Dlouho jsme se neviděli, žije několik posledních let v Austálii. Seděli jsme venku a doufali, že se počasí umoudří. Stalo se. Krásy Českého švýcarska jsou snad nekonečné. Toulali jsme se po kopcích a já se radoval. Proč vlastně?

Několik dní před tím jsem za Františkem vyzaril příjemným EC Z Brna do Děčína, kde jsme se měli potkat v čajovně. Stalo se pak nakonec před nejmenovaným super- či jakým marketem v jakoby doprovodů tolika kamarádů a přátelských tváří koukajících z volebních lákadel. Bylo mi z toho již delší dobu na zvracení. Do prazvláštního Děčína jsem dorazil o něco dříve, vyběhl z peronu nádražního ven a vzal útokem první základku, co jsem uviděl. Bylo zavřeno. Otočil jsem se a v dálce na konci ulice mne neochvějně lákala vlajka ke vstupu. Volební komise tentokrát bez chlebíčků, nálada byla přátelská, plenta jen dekorační a paní si mě pekně zapsala. Nic digitálně, zapomeňte, pěkně tužka a papír a velký záznamní arch. Stejně jako voličský průkaz, který snad vytiskly Papírny Větřní Závod Rudého Práva. Hehe. Neznaje jediného čísla politických stran, zasedl jsem za mikro plentu a s pocitem zodpovědnosti jsem vhodil hlas Zeleným a ještě v lehkém znechucení jsem zakroužkoval poslední dva kandidáty.

Za několik desítek hodin se dělo nečekané. Lid se opět po dlouhé době projevil a vykázal nemalou část politických prasat zpět do svých chlívků. Z toho mám upřímnou radost, radost z velkého zemětřesení, ze změn na které se můžeme těšit, protože není horšího než nevyvětraného pokoje se zapáchajícím teráriem. Toliko Čerstvý vzduch a ať nám vydrží nadšení.

NaPředKonec…

O městě a korektnosti

Přečetl jsem si nedávno v magazínu novin článek o Brnu. Moc jsem ho nepochopil. Jako domestikovaný Brňák, rozený přípražák jsem daleko soudů o tom, kde je lépe a la “páté pivo či škopek a třetí rum”. Není již dávno přežité pobíhat po cizím městě a ptát se těch nejvěrnějších domorodců na své hrdé rodné město? Brno má skutečně statut vesnické atmosféry v duchu tepajícího skoro půl milionu lidských duší. Má skvělou polohu mezi Prahou, Bratislavou a Vídní, ze které čerpá patrný vliv kavárenství. Zapomeňte na haluzové objevení dobré kávy mimo něj. Brno má mnohá zákoutí, která zatím /díky bohu / nesužují hromadné prohlídky turistů, Brno má krásné okolí a také komplex z Prahy. Tak jako jinde.

Poslední dobou je tu až nepříjemně. Kdyby Váš kamarád z NYC dostal chuť přiletět do moravské metropole, s přestupem ve Frankfurtu či Praze a dosedávaje u celkem nového terminálu v Tuřanech, rozhodně se u něj neblýsknete návštěvou centra. Leda že by byl dotyčný inženýrem.

Kopeme a všude. Někde snad se kope pár let poté co se kopalo. Ulice kolem slavné Čáry jsou pokryté dělníky, mega-hlukem a prachem z pod sněhu. Průchod po ulici připomíná navigaci mezi turnikety v odbavovací hale terminálu. Nic příjemného. Při troše fantazie si můžete připadat jako had v známé videohře a hledat zatoulaná jablíčka či nedopalky po dělnících. Hlukový smog není malý, člověka otupuje, mozek jakoby se někdy bránil a opouštěl dutinu lebeční. Snad jen špunty do uší. Ty voskové a dobrou noc aj za bílého dne.

Pak jedinou útěchou je najít nějakou oázu klidu doma či mezi lidmi. Tak jako jmenované knihkupectví s kavárnou přímo naproti Čáře. Kouknete do knížky z regálu u nápoje, počtete, rozhodnete, koupíte, vrátíte. Radost si uděláte. Jak je libo.

Knihkupec se jmenuje Dobrovský a reklamu mu nedělám. Proč taky? Nepotřebuje ji. Beru jej jako fakt a jak mi huba narostla tak mluvím aj píšu. Česká potřeba reklamní korektnosti je až vážná. Zamysleme se nad tím, kolikrát v médiích slyšíme o známém dotykovém telefonu či /a/sociálním webu a přestože je jasné o čem mluvíme, používáme zbytečný opis. Přeci jde o fenomény. Tak je tak berme. Říkejme facebook nebo iPhone. Nebuďme přízemní a používejme slova od srdce. Konstatujme fakta nic víc.

Skoro středeční střed : skoro po letech

Návrat ke psaní tentokráte po odmlce a la půl roku? Venku mínus čtyři, aslespoň tak to ukazuje panel OS, zvlaštní interakce s počasím. Ne teploměrem venku ale pocitově online prý mínus čtyři. Pocitově? Jak jinak.

Brno se mění v díru rozkopanou jako po výbuchu. Alespoň centrum. Kdy už bude konec toho dění? Stále se tu kope a bude kopat. Říkám si: dej lidem práci, budou tě mít rádi. Jako již v tradičním předvolebním klání. Zde jsme ale zbytečně přiostřili. Jedni dávají, druzí by též. Kde jen vzít? Jednání některým aktérů připomíná politiku městské čáti Praha 1 v otázce fotoaparátů, rozumněj stativů. Je zakázáno je používat bez speciálního povolení. Jaká by byla hrůza, kdyby magistrát nezpeněžil pěkné nemázlé fotky, tu nemá fotoshop co dělat, fotky Matky měst? Ano platit, platit. Snad primát tak drží město na Vltavě ve vytouženém kolektivu evropských sousedů. Totiž, každý je dnes latentní blogger a fotograf. Každý druhý host v restauraci obědvá lososa či polévku a oči upíná k obrazovce laptopu či iPhonu.

V krizové koncepci – nemluvě o finanční krizi ale té denně sledované kolem – hrají první housle naši papaláši. Banda až na výjimky hulvátů třímá otěže společnosti jež transformovaná na tržní zřízení, vytunelovaná, korupcí prolezlá až hanba, tragikomickými výrazi pohlavářů na bilboadech kolem cest sledovaná má prostě nahráno. Kluziště hokeje pokulhávajícího aparátu, který nezná skutečnou odpovědnost vůči zemi, je užší než to kanadské, není kam. Patos je na spadnutí. Krizí je naprostý, nesvěží vzduch. Zastavení. Nulová dynamika. Dávno už nečtu tisk od srdce jako jsem tak činil denně celou střední školu. Jistě – dětská naivita – řeknete si. Nene. V kavárně dnes obklopen latentními fotografy a bloggery, projíždím maximálně titulky, tu a tam se začítám. Ponejvíce mě jímá hrůza z nových praktik politických eau de státní bezpečnost.

>Nemusíte s námi souhlasit, nevadí. Budeme si Vás za to ale fotografovat, včetně Vašich transparentů….!!<  Škoda slov. Svoboda slova a projevu dostává pěkný direkt, zákon na ochranu osobních údajů jako by se natahoval pro hození bílého ručníku do ringu. Vše při nelibovůli každého slušného člověka.

Těžko je s touto vládnoucí garniturou vyhořelých trosek; jejich hodnoty se postrácely s klíčky jejich luxusních vozů. Nemotoři se derou na jeviště jako herci ve filmu z blízké budoucnosti o lidstvu, které přišlo o dar potomstva a dlouhých osm let čeká planeta na novorozence.

Zříme jej? Zříme vůbec něco?

Tak se radujme. Je z čeho. Malé radosti pobaví. Sluníčko občas zahřeje, bude jaro. Radujme se ze sebe. Démoni politiky třeba se v zoufalosti předvedou v plavkách někde u Benešova na dé-jedničce. Fuj.

Rekapitulace nesdělitelného

Sedím ve vlaku. Rád bych po delší době opět zaznamenal veřejně několik řádků. Jako vždy budou o ničem. Snad jakési úvahy. Snad po letech si je sám přečtu a pobavím se nad nimi.

Druhá půlka mého nejoblíbenějšího měsíce se odehrává ve znamení odpočinku a cesty na samotný kraj české státnosti. Po dlouhé době cesty do Chebu za rodinkou. Není účelem těchto řádků zaznamenávat mojí týdenní lenost zde. Byla však dokonalá. Začínáme na konci.

Odjíždím. Jako obvykle. Kvůli letité výluce na trati jsme dorazili do Plzně o chviličku později. Ten běh a představa odjezdu vlaku takříkajíc >>od huby<< v očích mnoha zúčastněných byl jasně cítitelný. Inu, deru se vlakem k nějakému slušnému místu. Všichni sedí po jednom, dvou, zatažené záclonky, hodně z nás se bojí. Bojíme se doopravdy či si v tom snad libujeme? A co třeba vypravit celorepublikový rychlík Plzeň – Bohumín včetně jídelního vozu??? Tupost!

Sestra je požehnaná, rodí za pár týdnů. Týden utekl jako voda. Nemaje léta televizi, přiznám se, že mnohdy se na návštěvě na ní nechám nalákat. Představy o postění se? Kdepak. Budoucí zeťák je kuchařem, navíc prožívá těhotenské jídelní choutky jako správná opora mojí sestřičky. Pak podstrojován až k bradě, užil jsem si týdne fantasticky. Čekal jsem na nicnedělání jako na spásu.

Mohu jen doporučit jak se na lenost nejvíce natěšit! Budete potřebovat alespoň čtyři pracovní měsíce prožité v naprostém on-linu, kdy si po kolikáté že již (?) představujete, jak má den nějakých pětatřicet hodin. Hanba ti, Deli Super! Den je přirozeně nemá. Ale mozek s touto informací pracuje, a tak si jen dopočtěte ty rozdíly v týdenním kalendáři o sedmi krát čtyřiadvaceti hodinách a té pětatřicetihodinové iluzi.

A co na srdci to v prstech na klávesnici: Jihočeská perla má svou letošní sezónu (úspěšně) za sebou. Stihlo se toho mnoho. Totiž nic. Nic z původních mlžných představ zářících barev vystupujících z neurčitých vod.

Záleží na úhlu pohledu. Podařilo se nám opět pozvednout úroveň gastroro-dizič-svépomocných služeb při minimalizaci fyzických a citových ztrát. Podařila se nám výborná rána u espressa a sachru v téměř domácké kavárně naproti z okna po dvou patrech dolů a ven. Podařili se nám návštěvy. Podařily se nám astrální sestry. Hodně jsme se potili, pili, inhalovali, rekreačně sportovali. Hodně jsme se smáli, souzněli, hořeli a věděli o druhém. Brekot nepřišel u mne ani jedenkráte. Smutek, deprese či samota ano. Zefektivnili jsme službu hledání zážitků mimo Krumlov v času volna. Stáli jsme u zrodu Raftového komanda o dvou válečných lodích třídy Enterprise. Nedostižně psychadelické Radiohea_d jsme prožili během půl vteřiny věčnosti, ze které jsme čerpali doušky celý další týden. Děkujeme, víme komu! Frommovy módy lidské přirozenosti být a mít jsme postulovali na démony a zmrdy.

Drobky pod stolem, malá mozaika štěstí. Smutné příhody zapomínám. Nikdo je s Vámi totiž dlouho sdílet nebude. Dneškem přišel podzim. Blížím se k vizuální dominantě kraje Kleti. Posuneme čas zpět dáme ještě tanec.

Amen.

Bagrův pozdrav z Českého Krumlova aneb veřejný návrat do hlouposti I.

Krumlovské volno a úterní posezení u Rembrandta u Dvou vdov. Žel Bohu se z úchvatné vyhlídky nejlepšího místa na kávu stalo hlediště hrůzy v přímém přenosu. Mohutní chlapci v mohutných bagrech renomovaných značek najeli jako sršni na včely a berou právě v těchto dnech celý ostrůvek útokem. K čemu protesty místních? K čemu protesty všech, kteří mají rozum v srdci či alespoň mozku?

Prohlubování koryta řeky Vltavy, toliko diskutovaný počin státního podniku, s sebou nese i totální likvidaci ostrova u Lazebnického mostu, místa, které je sice mladé, ale o to více jedinečné. Či snad bylo? Sice okamžitý podpis petice za zachování ostrova vyřkl otázku o následném obnovení alespoň původního půdorysu hnízdiště domestikovaných kachen, jaká bude ale skutečná délka následného ostrůvku a zda vůbec >naň napřesrok dojde< je ve hvězdách. Lidská zoufalost ze strany Povodí je tristní. Vodáci se zatím příležitostně proplétají mezi žlutým a oranžovým bagrem, výrazy obou bagristů, kteří jsou pod drobnohledem přihlížejících z mostu si asi dovedete představit.

Při troše černého humoru, který je mi vlastní, si zatím jediný profit z probíhající stavby dokáži představit k výběru >pohledného< od nic netušících turistu, kteří se formují na za dvě desítky milionů již opraveném mostě. Inu, opět se chováme vzájemně nevraživě, nekomunikativně, nelogicky, opět se ničí hodnoty, které jsou nenahraditelné. Socializmus v Česku neskončil. Proboha proč?

———

Fotografie z nefungující čtečky snad ještě dnes.