Díky: Krno, Jita, Bobeš, Danda a Míra v Koishi.

i když takové cigárko...

Dobré ráno

The real Saula, the real passion

Café Mauri, 1929

My favourite kit

Moje touha se kterou jsem kdysi obcházel své blízké a zapáleně jim vysvětloval cosi o kyberprostoru, kde bychom všíchni mohli sdílet naše maličkosti a udělat z toho něco většího vzala za své. Abych ukojil nové prázdné stránky, narval jsem je všemi možnými seminárními a ročníkovými pracemi, které jsem napsal rád. Postupem času jsem začal přidávat víc a víc plků tzv. o ničem, jakou si cenzurovanou verzi mého osobního moleskinu a přišel jsem na několik věcí:

Nikoho to vlastně nezajímá, což nezajímá mě.

Všude je spousta kritičnosti a i já jsem do ní spad velmi rychle.

Všichni spěchají a málo kdo má čas si něco přečíst, tím spíše na webu.

Notebook je pěknej lump, který z Vás udělá adictivní asociální hovado.

Brácha mi stále dluží alespoň jeden příspěvek.

Tahle země je pěkně zkurvená.

Bydlení v centru Brna člověka deprivuje.

Máme ale stále nejlepší kávu v celé zemi.

Zapadl jsem tedy do nějakého toho přemýšlení o smyslu toho všeho, smyslu žití v tomto – mnou kdysi tak milovaném – městě. Co máte mít na srdci, když nevyjedete jako jedna kamarádka na téměř misijní činnost do střední Afriky? Konfrontován realitou si uvědomuji místní utopenost v bažině skutečných dějin již dávno. Poslední dobou ten pocit ovšem sílí. Pomáhají mi v tomto hodně střípky o místních pantátech z radnice a podradničí /rozuměj byzny/. Je to komedie a s opravdovým životem nemá co společného, přesto že je víc než reálná. Prostě je. Prostě se naši borci předvádí tak, že je dávno těžké zápaďákům vymlouvat, že nejsme z východu ale ze STŘEDU Evropy. Střed, toliko posvátné slovo každé kultury vychází v tomto opravdu úsměvně.

Navrhuji reorganizaci všech radnic, vyjma té Teplické, ke které chovám sympatie, na Spolky Milců Kávy.  Zastupitelé vzejdou s jednoduchého klání s jednoduchými pravidly, která by mohla v přímosti uspokojit i Transparenty Int. Budeme vařit kafe.  Zmrdi s turkem do skla mohou přijít, dosáhnou však maximálně na sekretáře kotelny. Nechť se otevřou všechny Kavárny a připraví své mašiny na klání.  Všichni se konečně naučíme dobrou kávu a já už si nikde nebudu muset dávat expreso! Vítězové zasednou na radnici, ti nejlepší se postarají o import nejlepších zrn od Apenin.

=-=-=-=-=
Powered by Blogilo

Cesta z Brna s kamarádem posledním Mondeem od Henryho Forda, pěkné, velké, nemohl jsem nahmatat palubovku. Ciao Agip a hnusné espresso s javorovou pleténkou za pade. Smog kolem jedoucích aut a přibližující se tepání našeho velkoměsta. Po rodiné schůzce, která byla krásná ale nehodlám s ní nikoho nudit! Ale chtěli byste, že ? Či viĎte? A pokud s tím máte problém, že byste mleli mrdky o znásilňovají jazyka, když se řekne >že< nebo >viď<. Snad máte to pak v životě těžké a řešíte malé ale ohromné problémy. Odbočka trochu zpět ale ujelo mi to, vzpomněl jsem si na bandičku postpubertálních intelektuálů, co vykřikovali sedíce vedle na zahrádce u pivka či cideru zbytečné emoce do větru.

Jsme tedy zpět v Praze a já mířím k srdci Starého města, nedaleko míst, kde jsme s bráchou navštěvovali tu strašnou jazykovku. Naštěstí jí prěstěhovali, říkala paní na vrátnici. Snad zrušili.

Tedy pražský luxusní bar kousek od Františka a výzdoba a la Nikka Whisky – náš dnešní cíl a za nedlouho příchází Sám Její Velvyslanec. Velké díky patrí našemu obchodnímu zástupci z UPB, firmy jejíž spolumajitel je můj kamarád. Všichni vyleštění jako z filmu, je to krásná óda na něco, o čem se – pracujete-li léta u kávy, na baru, place či kde – těžko mluví. Proč mluvit. Vše je jak má být a všichni to ví. Tak krásná samozřejmost. Reggéčkem si zpestřujemem protahování již tak protáhlého začátku a čekám na ticíse slidů z připojené televize. Sedíme v řekněme padesáti v příjemném sálku, kde všichni mají na stolech vždy po lahvi jedenapadeáti-procentního skvostu jménem Nikka Whisky From The Barrel a desetiletého Yoichiho Single Maltu, k tomu rozházené krásné sklo po stole. Berte rozházené s nadsázkou. Vše na místech. A jedeme: Stano v modelu nevím kterého návrháře – či byl to snad sám bratislavský mixolog? – rozjíždí příjemnou více než dvou hodinovou show o tom, co je nového či vlastně starého ve světě destilačních nádobek, sladu, rašeliny, sudů, lahví a té zvláštní lásky k alkoholu. Po půlhoďce jsem přesvědčen, že jedinou pravou Skotskou vyrábějí pouze v Japonsku.

Připadám si trochu jako páte kolo u vozu ve společnosti předních pražských barmanů a profesionálních prodejců alkoholu. Ohlášená soutěž, jejíž výherce odjíždí přes Paříž vyhrát týdenní pobyt na ostrově Hokkaido v destilerce, nad kterou z kopce nad městečkem dohlíží duch zakladetele tohoto nápoje v celém Nipponu Masatake Taketsurua, naštětí proběhla v zákulisí již před promoakcí. Trochu ve mě hnulo, když jsem si představil, že bych měl snad něco předvádět! Co bych tak asi dělal? Pozval si partu japonských turistů, co se trousí po Praze a usazoval je ke stolu? Sám jsem se při tom pobavil. Nicméně chvilkové obavy přešli po prvních minutách zajímavého povídání.

Koštovali jsme jen Nikku, na Yoichiho nevyšel čas, vyhlášený vítež neskrývaje překvapení rozhýbal stojaté vody na konci přednášky, když vyzval zúčastněné, aby se odebrali na přední bar k praktické realizaci něčeho mála ze zmiňovaného. Neodpustil jsem si jednu camelku v kuřáckém salónku v prvotřídní kůži a s křišťálovými popelníky a vysokými knihovnami. Kouřilo se dlouho, pomalu a vele-chutně. Stano mezi tím opracovával kostku ledu velkým baristickým bodcem – dlátem a přehazujíce si led v ruce, sledovali jsme jak se z kostky stává koule. Krásná, která přímo pratří to sklenky před Vámi na baru, tzv. old fashioned. Tedy do toho nejkrásnějšího broušeného křišťálu, co znáte od prarodičů, jen vložit bambusovými hůlkami, přelít Nikkou, na ubrousek, oční kontakt s hostem a přisunout před něj. Jako v Japonsku. Mňam.

=-=-=-=-=
Powered by Blogilo

Čím tedy v příštím životě? Jihoevropanem.

Slunko umí divy. Zjistil jsem to sám, když jsem žil v Irsku. Ostrov >sto odstínů zelené< jsme přejmenovali na >sto odstínů šedé<. Nekonečný déšť byl někdy devastující. Představte si pak irské rozzářené tváře, když bylo přes dva týdny jasno. Azur. Všichni s úsměvem, jako na drogách opojení. Ale to jen na odbočku.

Není pak divu, že středomoří je toliko plné pohody, totiž pohoda je stav mysli. Pohoda je – řekl bych – vyvolána především kolem přítomným nespěcháním, tedy opakem toho, co máme my Češi až zbytečně zfetišizované.

Francouzská kávová bomba jako odměna za dřinu na pláži, někde za Nice

Tisíce aut projíždějí městem, přes dvojitou čáru přejíždí skútr, který předjíždí jiný a dalších několik ze všech stran během jediné sekundy. První dojem je pocit, že naprostý kolaps je na spadnutí, během vteřiny musí zaručeně přijít hromadná havárie. Nemusí. Nepřijde. Všichni tepou jako mravenci napojeni na centrální nevr. Uvědomíte si to tím, že nikdo na nikoho netroubí. Všichni jedou, byť někdy zdá se, že situace je zoufalá. Všichni ví, že jsou na tom stejně, totiž uvězněni v krabici plné deformačních zón, kterou jako sarančata obletují motorky. Auta a moto všude, stylem, že naše >>městská<< by zešedivěla, byť by na pokutácha za den otočila roční jinak roční příjem. A oněm mužům na báječných nelétajcích strojích: nemám auta zrovna v oblibě, přestože některá jsou designově krásná, chápu jejich účel čistě uživatelsky. Automobil na venkově naprosto nepostradatelný, stává se v centru Brna /či kdekoli u nás/ nepříjemnou přítěží. Vedle toho na jihu bych si klidně nějaké malé popojízdítko zakoupil, neboť kultivovanost řidičů Vám nenadělá žaludeční vředy a šediny. Objevovat krásy Provence a kdekoli si zaparkovat na gratis parkoviště a navštívit v klidu místní záchodky přímo na návsí, samosebou též gratis! Kéž by se i ty naše poučily! To je, přátelé, znak opravdové kulturnosti!

Několik dní před tím jsem za Františkem vyzaril příjemným EC Z Brna do Děčína, kde jsme se měli potkat v čajovně. Stalo se pak nakonec před nejmenovaným super- či jakým marketem v jakoby doprovodů tolika kamarádů a přátelských tváří koukajících z volebních lákadel. Bylo mi z toho již delší dobu na zvracení. Do prazvláštního Děčína jsem dorazil o něco dříve, vyběhl z peronu nádražního ven a vzal útokem první základku, co jsem uviděl. Bylo zavřeno. Otočil jsem se a v dálce na konci ulice mne neochvějně lákala vlajka ke vstupu. Volební komise tentokrát bez chlebíčků, nálada byla přátelská, plenta jen dekorační a paní si mě pekně zapsala. Nic digitálně, zapomeňte, pěkně tužka a papír a velký záznamní arch. Stejně jako voličský průkaz, který snad vytiskly Papírny Větřní Závod Rudého Práva. Hehe. Neznaje jediného čísla politických stran, zasedl jsem za mikro plentu a s pocitem zodpovědnosti jsem vhodil hlas Zeleným a ještě v lehkém znechucení jsem zakroužkoval poslední dva kandidáty.

Za několik desítek hodin se dělo nečekané. Lid se opět po dlouhé době projevil a vykázal nemalou část politických prasat zpět do svých chlívků. Z toho mám upřímnou radost, radost z velkého zemětřesení, ze změn na které se můžeme těšit, protože není horšího než nevyvětraného pokoje se zapáchajícím teráriem. Toliko Čerstvý vzduch a ať nám vydrží nadšení.